Na poříčních tůních

   Poříční tůně jsou přírodního původu, vznikají samovolnými změnami říčního koryta. Jejich obdobou jsou stará říční ramena, lidským zásahem odstavená při úpravě toku řek. Přechodem z proudné vody ve stojatou se mění v jiný biotop. Ustává přívod živin i odvod zplodin života prouděním vody, mění se teplotní režim. Stojaté vody rychle zarůstají, zanášejí se zbytky rostlinstva, zabahňují se, jejich hloubka se postupně zmenšuje. Jsou nápadné i bohatstvím rostlinstva. Z běžných ryb parmového pásma chybí proudomilná parma i hrouzek, bývá méně tloušťů, ale tím víc jesenů, cejnů, cejnků, perlínů i plotic. Charakteristické ryby jsou líni a karasi. Do rozlehlejších ploch se vysazují kapři. Z dravců převládá štika, v hlubších tůních i candát. Hojný je piskoř.

Lín obecný

  Lín obecný je jediným druhem svého rodu, příslušného do čeledi kaprovitých. Umělým vysazováním je rozšířen téměř ve všech mimopstruhových vodách a údolních nádržích. Vyhledává úseky, kde velké vody nanesly bahno,s klidnou, prohřívající se vodou a s porosty vodních rostlin. Vyhovují mu tůně a odstavená ramena. Je rybou stálou, nemění svá stanoviště.
   Lín je protáhlejší než kapr, zavalitý, s nápadně rozšířeným ocasním násadcem. V koutcích úst vyrůstá po jednom krátkém vousku. Mlíčňáci mají delší břišní ploutve než jikrnačky.
     Lín je společenská ryba zdržující se převážně na dně, kde vyhledává i potravu. Živí se larvami pakomárů, jepic, mlži a hrubším zoobentosem, zčásti detritem. Jako vysloveně teplomilná ryba se vytírá jako poslední z kaprovitých, výhradně na vodní rostlinstvo.

Karas obecný

   Karas obecný žije ve stojatých, silně se prohřívajících se vodách s měkkým dnem. Je velmi otužilý a nenáročný na obsah kyslíku ve vodě a proto vydrží i v silně zabahněných vodách. Zdržuje se většinou u dna, ve spleti rostlin.
   Karas se podobá šupinatému kaprovi. Má ale kratší hlavu, menší bezvousá ústa. Karas žije společensky, živí se planktonem, larvami pakomárů, zoobentosem i úlomky vodních rostlin. Tře se koncem jara. Jikry ukládá na vodní rostliny. Roste pomalu, rychleji roste karas stříbřitý , který se u nás začal v povodí Dunaje objevovat kolem roku 1960 a postupně se zabydlel převážně na přilehlých ramenech českých řek.

Karas stříbřitý

    Karas stříbřitý je nepůvodní druh ryby, pocházejí z východní Asie a ze Sibiře. Přesně ho poznáme po otevření dutiny břišní, jejíž výstelka je sytě černá. Životní styl i nároky na prostředí má stejné jako karas obecný.
   Vytírá se koncem jara nebo začátkem léta na vodním rostlinstvu. S úspěchem se vytírá i tehdy, není-li v hejně dostatek mlíčňáků. Vytřené jikry jsou totiž oplodňovány mlíčím karase obecného nebo kapra, aniž vznikají kříženci. Z takto oplozených jiker se totiž líhnou jen samičky karase stříbřitého.

Piskoř pruhovaný

    Piskoř žije převážně ve vodách cejnového pásma na celém území státu, nejvíce v odstavených ramenech, tůních a podobných stojatých a zabahněných vodách a také v některých menších bahnitých rybnících.
   Má hadovité tělo a jako ryba dna má mírně zploštělé břicho.  Kolem úst má 10 vousků.
   Piskoři žijí společensky na dně, zčásti zahrabáni v bahně. Přes den jsou málo aktivní, za potravou vyjíždějí až za šera, což je společným rysem ryb z čeledi sekavcovitých. Živí se převážně zoobentosem, ale i detritem. Ve vodách s nízkým obsahem kyslíku si vypomáhají střevním dýcháním. Vystupují k hladině, polykají vzduch a z něj pak sliznicí v koncové části střeva vstřebávají kyslík. Je zajímavý tím, že velmi citlivě reaguje na blížící se změnu tlaku vzduchu a počasí – chová se přitom značně rozrušeně a vyjíždí ke hladině.
Patří do souboru chráněných živočichů.

Sumeček americký

    Sumeček se vyskytuje v povodí několika větších řek s klidnějším tokem a odstavenými rameny. Vyžaduje tvrdší dno s dostatkem úkrytů.
   Má válcovité zavalité tělo s velkou a širokou hlavou, která zabírá asi čtvrtinu délky ryby. Ústa jsou  lemována 8 vousky. První paprsek vysoké hřbetní ploutve je pilovitý, velmi ostrý, stejně je tomu tak i u prsních ploutví, které sumeček vždy drží šikmo od těla, takže se o ně můžeme při uchopení lehce zranit. Má dosti velkou tukovou ploutvičku.
   Sumeček žije společensky na dně, je rybou soumraku a noci. Je žravý, dává přednost hrubějšímu zoobentosu včetně mlžů, zaloví si v plůdku a nepohrdne ani rostlinnou hmotou. Tře se zjara – mlíčňák předem upraví hnízdo a oplozené jikry ošetřuje stejně jako sumec velký.


Slunka stříbřitá

   Je rozšířena jen v některých oblastech, převážně ve stojatých vodách.
   Slunka má silně protáhlé tělo a poměrně velkou hlavu s ústy v horní poloze.
   Slunka dorůstá nejvýše 10 cm délky, takže spolu s hořavkou a střevličkou jsou nejmenšími kaprovitými rybami našich vod. Živí se planktonem, detritem, obírají nárosty řas na kamenech. Slunky se vytírají až pětkrát po sobě – od května do června.

Hořavka duhová

   Je rozšířena ve většině mimopstruhových vod. Její rozšíření je však podmíněno výskytem velevrubů a škeblí, které hořavka potřebuje ke svému rozmnožování. Samičce se v době tření zvětšuje kladélko, kterým pak klade jikry do lastur živých velevrubů nebo škeblí, kde se v bezpečí vylíhnou.
     Hořavka dorůstá délky 6-8 cm. Žije ve skupinách a vyhledává úkryt v rostlinstvu. Živí se drobným zoobentosem, řasami a detritem. Podle rybářů má prý hořké maso.


Střevlička východní

    Střevlička je dálněvýchodní rybka, která se do Evropy dostala při dovozu plůdku býložravých ryb – amura a tolstolobika a bleskově se začala šířit. Dnes se rozšířila téměř na celé území naší republiky včetně sportovních revírů.
   Tvarem těla i rozmístěním ploutví připomíná hrouzka obecného, ale má silnější ocas, menší hlavu a bezvousá ústa ve střední poloze.
   Na první pohled se zdá být jemně kropenatá, ale jde jen o měsíčkovitě tmavší skvrnky na konci šupinek. Na boku má tmavší hnědý proužek, výraznější od poloviny délky těla.
   Střevlička je malá kaprovitá rybička, dosahující délky do 9 cm. Je teplomilná, nenáročná na obsah kyslíku rozpuštěného ve vodě, přizpůsobivá většině typů vod. Tře se začátkem léta. Živí se drobnějším zoobentosem, podle prostředí i planktonem.


Slunečnice pestrá

   Slunečnice pestrá je naším jediným druhem rodu příslušného do čeledě ryb okounkovitých z řádu ostnoploutvých. Ojediněle se s ní můžeme setkat prakticky kdekoli, častěji v čistých vodách nižších poloh. Nejvíc výskytů bylo zaznamenáno ve středním Polabí, v jihočeských rybníkářských oblastech a samozřejmě ve spodních úsecích Moravy a Dyje.
   Má vysoké ploché tělo s velkou hlavou.  Velká hřbetní ploutev je složena ze dvou částí – paprsky přední poloviny jsou přeměněny v ostré trny, v zadní části se větví a jsou měkké. Tuhý osten skřelové kosti nese výraznou kruhovou skvrnu – u samečků je červená, u samiček černá s červeným okrajem.
   Žije ve skupinách, upřednostňují porosty ponořeného vodního rostlinstva. V mládí se živí planktonem, později hrubším zoobentosem, ale i drobným potěrem.

                                                                                                             h.o.

                                                  (podle knihy Ryby zblízka autorů Z. Šimůnka a J. Rysa)